International

CZE

Podpora namísto výchovy

Postpedagogický dospělý se odvrací od výchovy – nikoliv od dítěte. Vstupuje na dětské území v celé tvářnosti své osobnosti, s nápady, návrhy, kritikou, vysvětlením, potvrzením, hranicemi, obavami, odvahou ... Přichází bez jakéhokoliv úmyslu vychovávat, jako autentická osobnost, beze lsti.

Postpedagogický dospělý se neptá jako pedagogický dospělý: »Co je dobré pro dítě?« Neláme si hlavu nad touto otázkou, a tudíž má sílu se zeptat:« Co je pro mne dobré? Co mi náleží? Co já chci?« Přitom si pokládá hlubší otázku: »Kdo jsem?« Stará se tedy o sebe sama. Jeho poznání, jeho hodnocení, jeho cítění, jeho jednání stojí v centru pozornosti. Nepřenáší svou energii na dítě. Dospívá ke kongruenci a autenticitě.

Postpedagogický dospělý přejímá v první řadě zodpovědnost za člověka, který je svěren jemu – za sebe sama. I v případě, že vstupuje do vztahu k dítěti. Obrat k sobě sama neznamená odvrat od dítěte či nějakou egoistickou sebestřednost: Postpedagogický dospělý hledá svou cestu k dítěti vycházející z jeho vlastního já. Nemíjí se s dítětem, nebot‘ otázka »Kdo jsem?« je doprovázena otázkou »Kdo jsi Ty?«. Tato otázka je doprovázena vcítěním se do druhého, které existuje mimo pedagogiku. Empatie je živoucí veličinou postpedagogické komunikace.

Vůdčí myšlenka o potřebnosti výchovy člověka (Homo educandus) již neplatí. V pedagogickém vztahu proti sobé již nestojí vychovatel a chovanec, nýbrž dospělý a dítě se setkávají jako rovnocenné bytosti v otevřené situaci, jako člověk s člověkem. Vzdělávání člověka a úkol formovat, výchovné cíle a výchovné metody – toto všechno, co je v pedagogické komunikaci realizováno s vynaložením sil a námahy, odpadá. Dospělý je konečně svobodný. Postpedagogický dospělý se odvrací od výchovy – nikoliv od dítěte ...

Amication – základ postpedagogické komunikace

Na začátku 70. let byl vztah mezi dospělým a dítětem podroben radikální a do té doby nepoznané analýze. Dospělý se při komunikaci s dětmí již neptá »Co je dobré pro dítě?«, nýbrž »Kdo jsem? Co chci? Co je pro mne dobré?«. A na tomto autentickém základě, nenarušeném pedagogikou, hledá svou cestu k dítěti. Tato pozice, zakotvená v postmoderně, vychází z existenční rovnosti lidí a jejich poznatků a opouští výchovu zaměřenou na vedení a formaci. Dospělý ve společném životě s dětmi již nechápe sám sebe jako Homo faber (ten, který dělá z dětí lidi), nýbrž jako Homo politicus (ten, který vytváří s dětmi vztah a jedná). Postpedagogický impuls zformovali vědci a výzkumníci mnoha oborů z mnoha zemí.

V letech 1976-78 Hubertus von Schoenebeck provedl empirický výzkumný projekt s dětmi ve věku od 3 do 17 let, zaměřený na postpedagogickou komunikaci. V návaznosti na svůj terénní výzkum předložil koncept bezvýchovné teorie a praxe, jehož základem jsou postpedagogické myšlenky, výsledky hnutí na ochranu práv dětí a poznatky humanistické psychologíe a který se nazývá »Přátelství s dětmi« a »Podpora namísto výchovy«.

Zkušenosti a reflexe výzkumného projektu Huberta v.Schoenebecka stejně jako poznatky získané během realizace a aplikace vedly k vytvoření specifického, všechny životní oblasti zahrnujícího pohledu na svět, který je nazýván AMICATION. Amication zahrnuje – kromě mnohých dalších odvětví lidské existence – především existenciální filosofii a etiku, oblast emocí a praxi. Amication je základem postpedagogické komunikace.

Literatur:
1.    H. von Schoenebeck, ŽIVOT S DĚTMI BEZ VÝCHOVY, přeložily: M. PazdÍrkov« a L. Hlouškov«, Univerzita Pardubice, Praha 1997
2.    Dr. H. von Schoenebeck, TEXTY K POSTPEDAGOGICKÉMU MYŠLENÍ; překlad: Dr. K. Rýdl a studenti II. roč. němčiny ÚJHS Univerzity Pardubice, Pardubice 1999
3.    H. von Schoenebeck, ŠKOLA S PŘÍVĚTIVOU TVÁŘÍ, překlad: Dr. K. Rýdl a studenti Univerzity Pardubice, Pardubice 2001